Jména a příjmení v ČR

Původ jmen | Ludmila

16.září

Svátek má Ludmila.

Dnes se shodují občanský i církevní kalendář na tom, že má svátek Ludmila. Toto staré slovanské jméno znamená "lidu milá". Dá se říci, že nejznámější nositelka tohoto jména skutečně byla oblíbena snad u celého národa a po její smrti úcta k ní ještě více vzrostla.

O jejím životě se dozvídáme především z našich nejstarších literárních památek - latinských a staroslověnských legend. Bohužel, tyto prameny si v mnohém odporují, a tak není snadné říci, odkud pocházela. Někdo tvrdí, že byla dcerou knížete Pšovanů Slavibora, a jiní, že byla původu srbského. Jisté je, že byla manželkou prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje I., s nímž přijala kolem roku 883 na Velké Moravě křest. U Ludmily tehdy rozhodně nešlo o nějaké formální gesto, ale o zásadní a hluboký zlom v celém jejím dosavadním životě, který nakonec vyústil v mučednickou smrt. Po smrti jejího manžela Bořivoje nastoupil na trůn starší syn Spytihněv, a když i on se odebral na věčnost, usedl na pražský stolec druhý syn Vratislav I. Také on však brzy zemřel, a tak se za nezletilého syna Václava ujala vlády v zemi jeho matka Drahomíra. Aby odstranila nebezpečí, že se bude muset dělit o moc se svou tchýní Ludmilou, pod jejímž vlivem Václav vyrůstal, nechala ji bez skrupulí na Tetíně zardousit. Dne 15. září přijeli na tetínské hradiště dva přední Drahomířini velmožové Tunna a Gomon a v noci na 16. září vraždu provedli. Způsob vraždy byl zřejmě záměrně vybrán tak, aby nebyla prolita krev a Ludmila se nemohla stát mučednicí. Když se ujal kníže Václav skutečné vlády v zemi, nechal pietně přenést ostatky své babičky do Prahy a s velkou úctou je pohřbil.

Ludmila byla nejprve blahoslavena, později prohlášena za svatou a stala se patronkou celé země. Její kult se spolu popularitou sv. Václava stal jedním z mocenských sloupů mladé přemyslovské dynastie. O šíření kultu sv. Ludmily se velkou měrou zasloužili především Mlada Přemyslovna a Boleslav II., kteří u nás založili vůbec první klášter a uvedli do něj benediktinky. Písemně je však úcta k Ludmile doložena až od konce 11. století. Problém byl totiž v tom, že byla "jenom ženou". Ještě v roce 1100 pochyboval pražský biskup Heřman o Ludmilině svatosti a požadoval důkazy. Těch se mu skutečně dostalo: mezi jejími ostatky se totiž zachovala i část závoje, jímž byla uškrcena, a tehdejší abatyše Windelmuth svolila, aby relikvie podstoupila zkoušku ohněm. Závoj neshořel, a biskup musel Ludmilu vzít na milost. Od té doby úcta ke svaté Ludmile neustále rostla a její svatost byla definitivně uznána v letech 1143-44, kdy dlel v Praze papežský legát Quido kardinál di Catello. Za Karla IV. vyrostl nad jejím hrobem náhrobek vysoké umělecké hodnoty. Když byl její hrob v roce 1981 otevřen, byl v něm skutečně již zmíněný závoj nalezen. Pozůstatky svaté Ludmily nám daly také představu o tom, jak skutečně vypadala. Byla to robustní žena, jejíž výška dosáhla až 168 cm a měla mírný předkus. Je zajímavé, že pozdější busta kněžny (relikviář) tuto skutečnost respektuje.