Jména a příjmení v ČR

Původ jmen | Medard

8.červen

Svátek mají Medard a Vilém.

Dnes se shodují občanský i církevní kalendář, že má svátek Medard. Toto jméno je prastaré, patrně již franského původu. První složka má základy ve slově maht a znamená "moc". Druhá část vychází ze slova hardus, jež jazykovědci překládají jako "tvrdý, přísný". Medard je tedy mocný a přísný chlapík, kterého není radno příliš provokovat.

Dnešní světec se jmenuje Medard z Noyonu, ale nijak tvrdý muž to nebyl. Naopak, bývá zobrazován s úsměvem na rtech, i proto je považován za patrona proti bolestem zubů. Vedle toho je ještě patronem sedláků, vinařů a sládků. Lidé se k němu také modlili za suché počasí při senoseči, za úrodu polí a vinic, také proti horečce a choromyslnosti. Medard pocházel z franského šlechtického rodu a narodil se kolem roku 473 v Salency (Francie). Vybral si duchovní dráhu a v roce 505 přijal kněžské svěcení. Věnoval se svému poslání poctivě a obětavě, a tak není divu, že jej kolem roku 545 jmenovali biskupem v Noyonu (severovýchodně od Paříže). Ačkoliv byl v té době Medard již kmetem, dosáhla do té doby zanedbaná diecéze velkého rozkvětu. Kolem roku 560 zemřel a po jeho smrti dal Chlothar I. (vládl v letech 511-61) zřídit v Soissons, městě franských králů, opatství, ve kterém nechal Medardovy ostatky pietně pochovat. Klášter přijal jméno po Medardovi, dodnes zůstala zachována alespoň krypta. Medardův svátek měl v dřívějších dobách velký význam při předpovědi počasí, především v selském kalendáři. Věřilo se, že "když tohoto dne prší, špatně se zrno o žních suší", že "Medardova kápě, čtyřicet dní krápe", a na Slovensku podobně říkají, že "akú pieseň nám pán Medard zafidliká, takú nám pak celý mesiac potydliká".

V evropském kalendáři bychom dnes nalezli ještě Viléma, který měl u nás svátek již 28. května. Vilém má "silnou vůli, a ta jej chrání před nebezpečím", vykládají badatelé toto jméno.

Svatý Vilém neměl snadný život. Narodil se kolem roku 1100 v Anglii a v roce 1140 jej biskupové zvolili na arcibiskupský stolec v Yorku. Proti tomu ovšem tvrdě vystoupili tamní cisterciáčtí mnichové. Papež Evžen III. skutečně Viléma po nechutných tahanicích raději ze stolce odvolal. Ten odešel do Winchesteru a šest let zde vedl příkladný život v modlitbách a meditacích. Mezitím jeho největší odpůrci zemřeli a nový papež Anastasius IV. jej opět povolal do úřadu. Vilém všem zbylým nepřátelům odpustil, ale v roce 1154 v Yorku náhle zemřel, možná byl otráven. Věřící z jeho diecéze jej však milovali, hned po jeho smrti ho začali uctívat jako světce. Úcta k němu se šířila celou zemí a v roce 1226 byl Vilém kanonizován.